Moje těhotenství

S manželem jsme se pro miminko rozhodli tak nějak spontánně. Neudělali jsme si žádný plán, ani jsme si neřekli "Tak, teď teda už jo.". Oba jsme věděli, že dítě jednou mít chceme. Možná nám to trvalo trošku dýl, než mnozí očekávali, ale za pár týdnů se už konečně dočkáme naší Emmy.

Moje těhotenství probíhalo naštěstí bezproblémově. Musím se přiznat, že jsem typ člověka, který se dokáže se spoustou věcí poprat a navíc mám vedle sebe chlapa, který mi vždycky pomůže. Mít takovou oporu a zvlášť, když je žena těhotná, je k nezaplacení.

1. trimestr

První tři měsíce uběhly jako voda. Bylo to i tím, že jsem nevěděla, že těhotná jsem a že mi v břiše roste něco živého. Když mi tělo dalo najevo, že je něco jinak, začala jsem si dělat těhotenské testy. Několik mi jich vyšlo negativně, ale pořád jsem přemýšlela, co se děje. Jednu noc se mi zdál sen a byl tak živý, že jsem hned ráno běžela a udělala si další těhotenský test - byl pozitivní. Doteď nechápu, jak je možné, že mi různé testy ukazovaly jen jednu čárku, když jsem už v sobě měla Emmu. Možná aby to překvapení bylo překvapením s velkým P. Měli jsme s mužem obrovskou radost a nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem si s testem v ruce uvědomila, že budu maminka, že budeme rodiče, že nám do života vstoupí naše děťátko a už v něm navždy zůstane.

Protože jsem měla naplánovaných několik služebních cest do zahraničí, k lékařce jsem se dostala docela pozdě (a taky mi to bylo patřičně paní doktorkou naznačeno). Emmu jsem uviděla, když měla skoro 3 cm a na ultrazvukovém záznamu sebou šila jako malá ještěrka. Koukala jsem na monitor trochu nevěřícně a nebudu lhát, že jsem měla oči plné slz z radosti. Když jsem odcházela, v ruce jsem držela první fotku miminka a několikrát za den ji v práci vytáhla z kabelky, abych se podívala, že tam opravdu je. Kromě častějších návštěv u mé gynekoložky jsem první trimestr prožila hezky. Nebylo mi zle, necítila jsem se unavená, nezaznamenala jsem žádné změny a to naše tajemství jsme s manželem poctivě tajili. Hodně často jsme doma mluvili o pohlaví miminka a v koutku duše jsme oba byli přesvědčení, že to bude Emma. Miminko jsme tak občas oslovovali a když jsem měla několikrát sen, ve kterém se na mě smála malá holčička, byla jsem na 100% přesvědčená, že to tak bude.

2. trimestr

Tohle období bylo z celého těhotenství asi nejvíc náročné, zvlášť přelom 5. a 6. měsíce. Začala jsem na sobě pozorovat změny. Neskutečně se mi zhoršila pleť, začaly mi padat vlasy, cítila jsem se neskutečně unaveně a lítostivá. Hormony mi v té době udělaly v těle i v hlavě pěknou paseku a já se s tím snažila poprat, jak to jen šlo. A šlo to hodně těžce. Dostavily se i první chutě na všechno. Měla jsem vlčí hlad a spásla jsem, na co jsem doma v lednici přišla. Bohužel mi v tomto období vyrostla hodně i váha a já často brečela, když jsem viděla, jak mi naskakují kila. Měla jsem pocit, že jsem ta nejošklivější na světě, že jsem k ničemu. Psychicky jsem na tom nebyla nejlíp a pořád jsem si říkala, že tohle musím zvládnout a myslet na něco hezkého, aby byla Emma veselá a spokojená. Když jsme se oficiálně dozvěděli, že se nám narodí holčička, tak jsem asi poprvé uvěřila rčení, že "Holčičky maminkám kradou krásu." a byla ochotná té naší malé holčičce obětovat všechno na světě. Kromě těchto strastí jsem se ale radovala, že už můžeme kupovat sem tam nějaké růžové oblečení a hlavně jsme to naše tajemství prozradili. Bříško se mi začalo zakulacovat a já ho nechtěla před světem schovávat. Koupila jsem si dvoje těhotenské kalhoty. Mimochodem, je to jedna z nejpohodlnějších věcí, které na sebe mám. Nechápu, proč jsem je nenosila i jako netěhotná :-) Emma rostla, pořád se mi v břiše mihotala a když jsem na Valentýna ucítila při cestě domů první pohyb, byla jsem štěstím bez sebe. Měla jsem pocit, že mě uvnitř břicha pohladil jemný vánek. Bylo to něco nepopsatelného. Na chodníku jsem se zastavila a chvíli tam tak stála s pocitem neskutečného štěstí. Byl to zázrak na druhou. Dalším krásným zážitkem, na který nikdy nezapomeneme, bylo vyšetření, ze kterého jsem si odnášela spoustu fotek našeho miminka. Všichni se shodli na tom, že Emma je podobná manželovi :-)

3. trimestr

Poslední část mého těhotného života se nese znovu v pohodovém duchu. Hormony se už docela uklidnily a vše je tak, jak má být. V práci jsem zůstala do konce 8.měsíce a tento poslední si užívám. Když jsem byla první dny doma, bylo mi smutno. Vždycky jsem byla zvyklá hodně pracovat a mít vyplněný den na maximum. Teď jsem nemusela vlastně nic. Nic mě nenutilo vstávat, řešit pracovní záležtosti, dodržovat deadliny... Naplánovala jsem si tedy na každý den aktivity tak, abych měla svou mateřskou smysluplnně strávenou a taky měla čas sama na sebe a na Emmu. Pomalu si zvykám a není to zase tak špatné. Chodím na farmářské trhy, vařím a peču, chodím s mužem do kaváren a na procházky a taky dokupuji poslední drobnosti, než se Emma narodí. Sem tam zkontroluji, že v tašce do porodnice mám opravdu všechno, co nám na předporodních kurzech radili. Užívám si každého příchodu mého muže z práce, kdy se na něj těším jako snad nikdy před tím. Raduju se z každého kopnutí a pohybu, kterým mi Emma dává najevo, že je uvnitř a že nejsem vlastně sama. Roste a prospívá, dokonce se rozhodla se otočit hlavičkou dolů a my s mužem se nemůžeme dočkat, až jí budeme chovat a přivezeme si jí domů.

Poslední trimestr je krásná doba, která mě přiměla k rekapitulaci předchozích měsíců mého těhotenství. Víc a víc si uvědomuji, jak to rychle uběhlo, jak to bylo krásné a jak krásné to bude, až se Emma dostane za námi na svět. Jsem vděčná, že jsem měla možnost jako žena poznat všechno, co k těhotenství patří - všechny radosti a překvapení, očekávání, šimrání, bolesti, rostoucí bříško, chutě, ale i ty šílené hormonální změny, změny nálad, obavy, prostě úplně všechno.