Štěstí

Nehledejte ho...

Poslední dobou se často zamýšlím, co pro mě znamená štěstí. 

Naposledy to bylo tento týden, kdy mě přepadly nějaké chmury a v kombinaci s měnícími se hormony v těhotenství a stresem jsem si sama se sebou "užila". Pokaždé, když mám pocit, že se mi nic nedaří, že nikomu na mě nezáleží, že je všechno k ničemu a postrádám smysl života, se snažím přejít rychle k něčemu, co mi zaručeně zvedne náladu. Tentokrát to bohužel nezafungovalo. Přestože jsem odešla z práce dřív, udělala si radost malým dárkem pro sebe a pro Emmu, necítila jsem se pořád ve své kůži. Ještě  něco chybělo a já to něco nemohla určit.

A nejadnou se to stalo! Když jsem šla ověšená papírovými taškami a myslela si, že ten neskutečně těžký meloun, na který jsem měla hroznou chuť, odložím na chodník, pocítila jsem okamžik štěstí. Nebyl ukrytý ani na dně tašky, nevybafl na mě zpoza rohu. Byla to naprosto obyčejná chvilka a přesto tak moc výjimečná. Zadívala jsem se na letní paprsky, které prosvítaly skrze větvě stromů a na obličeji pocítila, jak mě ovál letní vánek. Nic víc, nic míň. Začala jsem se usmívat a přivřela oči proti sluníčku. V tu chvilku jsem věděla, že všechno zlé je za mnou, že jsou kolem mně lidi, kteří na mě myslí a mají mě rádi, že v sobě nosím ten největší poklad - naší malou Emmu, že mě doma vždycky někdo čeká, že jsem našla svou pravou lásku, že jsem zdravá a mám možnost zažít spoustu krásných zážitků. Prostě jsem přesně věděla, že to je ono! To, co jsem potřebovala zažít a ucítit tak, až mi naskočila husí kůže.

Nebojím se přiznat a klidně nahlas, že jsem šťastná (z pověrčivosti ťukám na dřevo, na sklo a na všechno, co nehoří :-)) a pociťuji neskutečný vděk za všechno a za to, jaký život mám.

Někdy máme štěstí na dosah a hledáme ho komplikovaně v okázalých věcech, v míře úspěchu nebo v peněžence a přitom zapomínáme, kolik ho máme kolem sebe v těch naprosto obyčejných věcech.